Sbohem, má první etapo! ...

29. června 2012 v 15:17 | Kiara
Zdravím!
Tak, začínají nám prázdniny - sluníčko, volno, blá blá...Měla bych být ráda. Měla bych se těšit na odpočinek. Ale nejde to. Jsem šíleně smutná a ještě pořád tak nějak vedu boj se svým vědomím, které si nechce přiznat, že základní škola je už minulostí...



Je až neuvěřitelné, jak rychle se z okamžiků, mohou stát jen vzpomínky. Dnes jsem vyronila slz jako nikdy předtím. Jsem člověk, který nemá rád změny a ke všem věcem a lidem si dokážu udělat obrovský citový vztah. Dnešek znamenal konec pro spoustu věcí…
Šla jsem do školy s divným pocitem. Všechno ve mně bylo sevřené. Kolem mě vyšňoření spolužáci. Ve vzduchu bylo cítit něco slavnostního...
Deváťáky šlo poznat snadno. Byli to ti, co chodili chodbou nejpomaleji, ti co se pořád rozhlíželi. Byli jsme těmi, kteří měli pořád zamlžený pohled.
Přišlo loučení s učiteli. Brečeli oni, brečeli jsme my. Všichni pořád opakovali, že jsme byli úžasný ročník a že jmenovitě naše třída byla opravdu skvělá. Každé jejich slovo mě utvrzovalo v tom, že lepší kolektiv jsem si vážně přát nemohla. Během těch devíti let se z povědomých tváří stala má druhá rodina.
Čas dneska běžel opravdu rychle. Najednou tu bylo slavnostní ukončení, rozdávání vysvědčení. Letos to bylo poprvé, co absolutně nikoho nezajímalo jaké máme známky, dneska bylo vysvědčení jen cárem papíru, který budem muset dotáhnout domů. Dnes byly důležité jiné věci.
Dali jsme dárky třídní, ona pronesla pár hřejivých slov a šli jsme si naposledy zazvonit. Znova a znova jsem propadala ve strašné záchvaty pláče, když mí spolužáci vycházeli ze dveří ředitelny, kde si stiskli "zvonící knoflík"
Objímání. Celý den byl ve znamení objímání a loučení. Když nastal čas abychom se rozutekli domů, nedokázali jsme to. Nižší ročníky už byly dávno pryč jen my jsme ještě pořád chodili z chodby na chodbu a sháněli podpisy učitelů do almanachu. Pak jsme školu opustili i my.
Nedošli jsme ale moc daleko, ještě v areálu školy jsme se sesedli a vzpomínali. Postupně jsme přestávali plakat a začli jsme se usmívat. Najednu mi už ani nepřišlo, že je konec. Byl to prostě zase pátek před víkendem, po kterém se uvidíme. Bouchli jsme pár dětských šampusů a povídali si, občas se památečně vyfotili. Nakonec jsme šli i na školní hřiště. Naposledy jsme se s holkama bosky ( v silonkách) proběhly po tartanu, skočily jsme si do písku a vrhly botou a pak jsme už opravdu všichni rozutekli.
Potkali jsme se ale zanedlouho v obchodě. Už zase bylo ve vzduchu to něco divného. Darovali jsme si ještě pár posledních smutných úsměvů a vykročili domů…

Teď sedím doma, vzpomínám a snažím se nebrečet. Možná vám připadám přehnaně citlivá, ale věřte, že kdybyste znali náš třídní kolektiv, kdyby jste znali náš ročník, úžasné učitele (což myslím, že ne každý má) a kdybyste viděli naši krásnou školu, pochopili byste to.
Po těch devíti letech i teď zbyly jen vzpomínky a fotky… Jak ráda bych zase v pondělí přišla do školy, ale nejde to. Je prostě konec. Konec velké (a krásné) kapitoly v mém životě.
Ještě pořád mi to připadá neskutečné, neuvědomuju si, že je to skutečně tady, že by mi právě měly začít prázdniny.
Je mi mizerně.
( Během psaní tohohle, článku jsem pořád myslela na to, aby byla poslední věta aspoň trochu optimistická, ale vážně to nejde.. )

Na úplný konec článku musím dát básničku, která se mi neskutečně líbí a která naprosto vše vystihuje:

SBOHEM... to slůvko
ve vzduchu visí,
slovíčko staré stovky let,
slza ti skápne na lavici
a hlavou zní ti:
"Tak dnes už naposled."
Kalamář vyschl, zavřeš dveře známé
a možná chtěl bys tu ještě chvíli být.
Tak sbohem dětství.
Už se nepotkáme, teď volá život,
my musíme jít...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Antanie Antanie | Web | 29. června 2012 v 15:40 | Reagovat

The end...
Jakto? Jak se to mohlo stát.. Prázdniny? To jako fakt? Už jsou? Teď?
Máme nejlepší školu s nejlepšími učiteli (a ne, nebojím se to říct). Budou mi všichni neskutečně chybět. Všechny ty debilní písemky a laborky, všechny testy a pracovní listy. Teď mi dochází, jak moc to mám ráda. Odpoledne jsme taky byli spolu a.. Něco mi došlo. Nekončí to. Končí jenom budova a vyučovací hodiny. Ty lidi, které jsme poznali neztratíme už nikdy. Tohle nás může hřát u srdce. My je máme a vždycky je mít budeme.

2 noliel4 noliel4 | Web | 14. července 2012 v 12:51 | Reagovat

Když si čtu ten článek, chce se mi brečet.. Vzpomínám si na doby, kdy jsem se totálně těšila na konec školního roku, až vypadnu od těch dementů, co umí akorát šikanovat, ALE. Jak přišel ten den, nechtělo se mi od nich... Ani od učitelů.. Nesnášela jsem je, ale dochází mi, že je mám totálně ráda, jsou to ti nejlepší.. Achjo. :( Ale jsem ráda, že to takhle necítím jen já.

3 noliel4 noliel4 | Web | 14. července 2012 v 12:52 | Reagovat

Oprava- né že se mi chce brečet. Já opravdu brečím...:'( akorát si to neuvědomuji. Nádherně napsané.

4 Kiara Kiara | Web | 19. července 2012 v 19:04 | Reagovat

[1]: V tom máš pravdu, neztratili jsme je nadobro ;)

[2]: Taky jsem ráda, že nejsem jediná, kterou to tak šíleně vzalo... Základka byla skvělá, bude mi chybět...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama