Honba za láskou

25. března 2012 v 19:17 | Kiara |  +Jednodílné
Ahoj ;)
Opět jedna z mých jednorázovek, snad se bude líbit.


Seděla jsem na parapetu, opřená o okenní tabuli a zpod lehce odhrnuté záclony jsem pozorovala ulici. Technicky vzato jsem pozorovala něco daleko konkrétnějšího. Jedním okem jsem pošilhávala po hodinách. Kde sakra je? Dneska přece nemá fotbal ani nic podobného.
Konečně! Na cestě se objevuje postava. Zaměřím zrak na jeho košili- nedbale vytahaná a porozepnutá. Byl v ní neuvěřitelně sexy. Navíc měl ty nejskvělejší vlasy. Delší, zvlněné, špinavá blond. Byl skoro dokonalý. K úplné dokonalosti mu scházel jen fakt, že není můj…
Ve škole jsem už dávno měla vytypované místa, na kterých ho během školy najdu. A fungovalo to. Potkávali jsme se skoro pořád a pokaždé to mělo stejný průběh. Já se usmála nebo zírala do země, vdechovala jeho úžasnou voňavku a snažila jsem se o zklidnění mého tepu. Bezvýsledně. A on jen prošel. Dokonale sebejistý a klidný.
A právě kvůli své stydlivosti, jsem na něho teď číhala v okně. Linda, má nejlepší kamarádka, říká, že jsem cvok. Asi má pravdu, ale já si nemůžu pomoct.
Už prošel. Za pět minut bude doma. Počítám, že do půl hodiny se ukáže na facebooku. Při těchto myšlenkách, už jsem automaticky najížděla na hlavní stránku modré xichtknihy. Pořád dokola jsem obnovovala chat, dokud se u jeho jména nerozsvítilo zelené kolečko.
Po chvíli přemlouvání a dodávání si odvahy jsem mu napsala. Odepsal. Jeho odpovědi byly poměrně strohé. Ale stačilo mi to. Každý každičký den jsem mu psala a on odepisoval. A já se cítila pokaždé tak šťastná.
Do postele jsem ulehávala plná představ a snů. Moje fantazie byla obrovská a někdy jsem ani nevěděla, co jsem si jen nalhávala a co byla skutečnost.
Byla jsem spokojená. Už i ve škole jsem se před ním cítila jistější. Nedávno jsem ho i oslovila. Pochválila jsem mu oblečení. Pak jsem dělala, že má na rameni smítko a něžně jsem mu ho smetla. Byl trochu zaskočený, ale nic neříkal. Možná, že přeskočila jiskra. Třeba se do mě právě zamiloval…

Nezamiloval. Začal chodit s Petrou! Co na ní vidí? Je nevýrazná, na všechny kolem sebe děsně milá. Naše sladká Petruška… Já ji tak nenávidím. Ukradla mi ho, nemá právo s ním být. To já si už celé roky črtám srdíčka s počátečními písmeny našich jmen do sešitů, to já si cvičím podpis s Lukášovým příjmením. Tohle bolí. Moc to bolí.
Často jsem u něj doma zvonila a nechávala mu na schodech zamilované vzkazy. Někdy jsem mu poslala anonymní sms z internetu. Nic nezabíralo. Viděl jen Petru. Ale já se ho tak snadno nevzdám! Právě mě napadlo něco geniálního.
Jednoho dne jsem šla za Petrou a spustila svůj geniální plán. Vykládala jsem ji, že Lukáš miluje mě, že s ní si jen hraje. Samozřejmě, nevěřila mi. Ale s tím jsem počítala. Měla jsem ale jedno eso v rukávu. Jsem totiž docela dobrá v grafice a celé roky jsem tvořila různé koláže, které měly zobrazovat mě a Lukáše jako pár v různých romantických situacích. Tohle už na tu husičku zabralo.
Další přestávku jsem pozorovala jak Petra brečí a Lukáš se ji snaží uklidnit. Byl tak roztomilý, když se bránil. Petra odešla. On ta zůstal seděl, obličej v dlaních. Možná brečel. Bylo mi ho líto. Ale udělala jsem pro něj to nejlepší, s Petrou by nebyl šťastný. To já jsem to co potřebuje.
Nevyšlo to tak jak mělo. Už zase jsou spolu. Lukáš si mě odstranil z přátel na facebooku. Do háje. Všechno je zničené.
Napsala jsem Petře pár výhružných mailů a zpráv. Musí konečně pochopit, že k Lukášovi patřím já…
Seděl venku na lavičce. Přišla jsem zezadu a zastínila mu rukama oči.
"Petro?" odtáhl mé ruce a s očekáváním se otočil. Když mě uviděl jeho výraz se změnil a v očích se mu zrcadlil vztek.
" Co po mě sakra chceš?! Proč mě nenecháš na pokoji? Jsi jako můj stín a navíc posíláš Petře divné zprávy. Odkud máš proboha tolik mých fotek?" Byl vzteklý. Křičel. Pak se mu zlomil hlas, " Já už takhle dál nemůžu. O co ti jde?"
Byl zničený. Měl kruhy pod očima. Ale stejně byl sladký.
" Chci abys mě miloval" šeptala jsem, zatímco se mi do očí draly slzy.
"Láska se ale nedá vynutit špehováním a dotíráním. To je ubohé. Nech mě už konečně na pokoji. Prosím. Moc tě prosím…" Odešel.
Rozbrečela jsem se. Třásla se mi brada. Řasenku jsem musela mít příšerně rozmazanou, ale bylo mi to jedno. Uvědomila jsem si, jak stupidně jsem se chovala. Cítila jsem se hrozně. Ale nic z toho už nešlo vzít zpátky.

Školou se o mě nesly divné řeči. Lukášovi i Petře jsem se sice omluvila, oba se mi ale vyhýbali. Nedivím se jim. Chovala jsem se jako naprostá kráva. Byla jsem tak otupělá zamilovaností, že jsem si neuvědomovala, co vlastně dělám. To mě ale neomlouvá.
Během roku jsem přestoupila na jinou školu. Měla jsem zase možnost začít s čistým štítem. Na novém místě s novými lidmi, ale hlavně bez té hrozné pověsti Stíhačky...

Milovat někoho, znamená pochopit i to, že Vás nemiluje. (Romain Rolland)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terlí. Terlí. | Web | 25. března 2012 v 19:26 | Reagovat

krásně napsaný:) i takovýdle věci se bohužel dějou..

2 Antanie Antanie | Web | 25. března 2012 v 20:44 | Reagovat

Úžasná povídka.. Je mi smutno z toho, že je v ní tolik pravdy.. Ale to je na ní kouzelné, moc se Ti pocedla.

3 Bee Shifer Bee Shifer | Web | 26. března 2012 v 18:05 | Reagovat

Líbí se mi, moc. A souhlasím, takovéhle věci se dějou:(

4 Kiara Kiara | Web | 26. března 2012 v 18:08 | Reagovat

Děkuju holky ;)

5 Liliana Winters Liliana Winters | 3. června 2012 v 20:53 | Reagovat

Fakt krásný-mohla bys bejt spisovatelka :-)  :-)  :-)
LILIANA

6 Týna-SB Týna-SB | Web | 6. června 2012 v 20:42 | Reagovat

No jo ta láska...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama